Stagflace je ekonomický jev, který je definován jako období s vysokou hladinou inflace, minimálním nebo žádným hospodářským růstem a vysokou mírou nezaměstnanosti. V 70. letech 20. století se podle ekonomických teorií inflace vždy zvyšovala, když byla míra nezaměstnanosti nízká, a naopak. Od té doby začali ekonomové své ekonomické teorie zpřesňovat.
Co je stagflace?
Stagflace je termín označující ekonomiku s vysokou inflací, výraznou mírou nezaměstnanosti a pomalým až nulovým hospodářským růstem. Tento pojem pochází ze spojení slov stagnace a inflace.
Období stagflace převládala v 70. a 80. letech ve většině významných ekonomik. To ekonomy zarazilo, neboť tehdejší převládající ekonomická teze, především keynesiánská teorie, která zastávala názor, že k růstu inflace a nezaměstnanosti nemůže dojít ve stejnou dobu.
To bylo zčásti podložené Phillipsovou křivkou, ekonomickým modelem, který se používal jako argument, že mezi nezaměstnaností a inflací existuje nepřímý vztah. Ekonomové od té doby identifikovali celou řadu potenciálních faktorů, které stagflaci ovlivňují, včetně náhlého nabídkového šoku a nepříznivé vládní politiky.
Stagflace v roce 2022
Někteří ekonomové se obávají, že v roce 2022 by se v USA mohly objevit známky stagflace, neboť v předchozím roce došlo k prudkému oživení spotřebitelské poptávky spojené s vážnými problémy v dodavatelském řetězci, které vedly k růstu cen.
Ruská invaze na Ukrajinu vedla rovněž k nárůstu cen pohonných hmot, a to i v době, kdy Federální rezervní systém zahájil kampaň na zvyšování úrokových sazeb. Dopad stagflace spočívá v tom, že pokud přetrvává, může způsobit stupňující se propad HDP, který následně může vést k recesi.
Co způsobuje stagflaci?
O příčinách stagflace se mezi ekonomy vedli bouřlivé diskuse, neboť převládající ekonomická teze ze 70. let nevěřila, že je stagflace může nastat. Navíc Phillipsova křivka podporovala teorii, že nezaměstnanost a inflace jsou nepřímo závislé faktory. Ekonomové však navrhli řadu teorií o příčinách stagflace.
- Nabídkový šok
Teorie nabídkového šoku předpokládá, že ke stagflaci dochází v důsledku náhlého poklesu dodávky služeb nebo statků. To způsobuje výrazný nárůst cen, který obvykle snižuje ziskové marže většiny společností a zpomaluje hospodářský růst. - Nepříznivá měnová politika
Podle této teorie je stagflace často důsledkem špatně nastavené hospodářské politiky. Snaha centrální banky a vlády regulovat ekonomiku často vede k tomu, že se rozhodují chybně.
Například před rokem 1970 se USA po přijetí zákona o zaměstnanosti v roce 1946 zaměřily na maximální zaměstnanost v celé ekonomice, což nechtěně způsobilo zvýšení inflace a ovlivnilo celkovou zaměstnanost a hospodářský růst.
Vládní politika regulující ekonomiku může mít též značný vliv, jak prokázala Nixonova strategie devalvace dolaru a zavedení zmrazování mezd a cen, která je známá jako Nixonův šok.
Centrální banky a zákonodárci se tak nakonec potýkají s problémem, jak se stagflací bojovat, neboť intervence na podporu jejich cílů v rámci cenové stability, nízké nezaměstnanosti a hospodářského růstu mohou být v rozporu.
- Diferenciální akumulace
Teorie vytvořená ekonomem Jonathanem Nitzanem a Shimshonem Bichlerem, tj. vysvětlení stagflace pomocí diferenciální akumulace, tvrdí, že existuje souvislost mezi fúzemi a akvizicemi, stagflací a globalizací.
Podobně jako teorie nabídkového šoku předpokládá, že diferenciální akumulace je hnací silou fúzí a akvizic, které koncentrují pravomoc omezovat nabídku produktů a akumulovaného kapitálu v menší míře a vedou k vyššímu riziku stagflace.
- Stagflace tažená poptávkou
Teorie stagflace tažené poptávkou, kterou vypracoval ekonom Eduardo Loyo, předpokládá, že ke stagflaci může dojít výhradně v důsledku měnových šoků bez nutnosti šoku souvisejícího s nabídkou.
K tomu dochází, když vlády zavedou měnová opatření, jako je navýšení úrokové sazby nebo snížení peněžní zásoby. - Stagflace tažená nabídkou
Teorie nákladové inflace považuje za hlavní příčinu stagflace inflaci na straně nabídky. V tomto případě rostoucí ceny vedou k nezaměstnanosti, neboť obvykle snižují ziskové marže podniků, což vede ke snížení hospodářského výkonu.
Inflaci na straně nabídky mohou ovlivnit také například cla, zvýšení mezd nebo nedostatek pracovních sil.
- Zánik zlatého standardu
Z historického hlediska je jako jedna z příčin stagflace v 70. letech uváděno Nixonovo ukončení převoditelnosti amerických dolarů na zlato, které vedlo k ukončení Brettonwoodského systému.
V roce 1971 Nixon zrušil zlatý standard, který umožňoval konverzi dolarů za zlato. V roce 1976 byla hodnota amerického dolaru oficiálně oddělena od zlata. Obě tyto změny znehodnotily dolar, což mělo dopad na inflaci a hospodářský růst a vedlo ke stagflaci.
Důsledky hospodářské stagflace
Jaké jsou důsledky stagflace pro běžného člověka? Stagflace má přímý dopad na cenovou dostupnost, což mnoha lidem, zejména těm, kteří patří mezi nezaměstnané, ztěžuje uspokojování základních potřeb.
U zaměstnaných osob by stagflace mohla vést k riziku ztráty zaměstnání a snížení mezd, což by snížilo důvěru spotřebitelů a jejich kupní sílu.
Stagflací trpí i investoři. Stagflace má obecně za následek nižší ziskové marže v důsledku vyšších cen vstupů a nižších tržeb.
To má dopad na akciový trh, jelikož podle reportu Goldman Sachs index S&P 500 za posledních 60 let dosahoval v průměru 2,5 % za kvartál, ale v dobách stagflace historicky dosahoval výnosů -2,1 %.
Stagflace může mít přímý dopad na investory tím, že snižuje růst zisků společností na akcii, což ovlivňuje ceny akcií. Ti, kdo investují do růstových akcií, by mohli utrpět značné ztráty, neboť řada investorů možná očekávala růstové cíle, jejichž splnění by stagflace ztížila.
Pokud by stagflace trvala dostatečně dlouho, mohlo by dojít k bankrotu některých podniků, což by investorům způsobilo značné ztráty. Neschopnost společností splácet své dluhy by zřejmě ovlivnila i ceny dluhopisů.
Stagflace by mohla ovlivnit mezinárodní obchod tím, že by se zvýšily světové ceny všech komodit včetně potravin, což by výrazně zdražilo obchodní činnost a dále by zvýšilo míru inflace.
Národní nebo globální nezaměstnanost může rovněž snížit světový ekonomický výkon, důvěru spotřebitelů a výdaje, což ve finále zvyšuje nezaměstnanost ve více sektorech kvůli propojenosti globálního hospodářství.
Odlišné vnitrostátní politické strategie proti stagflaci mohou mít dopad i na globální obchod, neboť tyto politické postupy vytvářejí rozličné podmínky pro ekonomické zotavení, které si mohou vzájemně protiřečit.
To často postihuje rozvojové ekonomiky, jelikož řada těchto zemí nemá vzhledem k vysokému poměru deficitu k HDP možnost zavést měnovou nebo stimulační politiku, jakou je to u ostatních vyspělých zemí.
Názorný příklad stagflace ze 70. let
Nejčastěji uváděným příkladem stagflace je ropná krize v 70. letech. V říjnu 1973 vyhlásila Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) embargo na přepravu ropy do Spojených států a evropských spojenců Izraele v reakci na západní podporu Izraele během jomkipurské války.
Ropné embargo způsobilo okamžitý nárůst cen ropy o více než 300 %. To způsobilo obrovské problémy ve Spojených státech závislé na automobilovém průmyslu, kde ceny ropy zůstaly zvýšené i po ukončení embarga v březnu roku 1974.
To souviselo s přesunem výrobních míst mimo USA, aby se ušetřilo na nákladech na pracovní sílu. Rovněž rostoucí náklady související s válkou ve Vietnamu vedly k dlouhému období stagflace, kdy zvýšené ceny ropy způsobily rapidní nárůst inflace, zvýšení nezaměstnanosti a stagnaci ekonomiky.
Přeorientování americké ekonomiky z výroby na hůře placené sektory způsobilo to, že reálné mzdy přestaly růst, což vedlo ke snížení důvěry spotřebitelů a omezení výdajů.
V 70. letech prezident Richard Nixon se snažil stagflaci zmírnit devalvací dolaru a zavedením zmrazení cen a mezd. Tato strategie však neuspěla a Jeremy Siegel, významný ekonom, ji považuje za jedno z největších selhání makroekonomického hospodářství USA.
Řada ekonomů se dnes domnívá, že růst peněžní zásoby ze strany Federálního rezervního systému byl hlavním faktorem stagflační krize v 70. letech.
V té době panovalo přesvědčení, že vysoká inflace vede k nízké nezaměstnanosti, ale v 70. letech nezaměstnanost i inflace současně vzrostly. K zastavení stagflace bylo nutné přehodnotit hospodářskou politiku a zaměřit se na nízkou míru nezaměstnanosti a cenovou stabilitu.
Reakce k vyřešení stagflace
Reakce na inflaci je pro centrální banky i tvůrce fiskální politiky velmi obtížná, neboť zaměření na jeden aspekt této problematiky může mít negativní dopad i na další aspekty.
Například zvýšení úrokových sazeb zvyšuje náklady na půjčky a snižuje poptávku, což sice snižuje inflaci, ale způsobuje pomalejší růst HDP.
- Monetaristické reakce
Monetaristické metoda na vyřešení stagflace by spočívala ve snížení inflace, i kdyby to způsobilo krátkodobé zvýšení míry nezaměstnanosti, a zároveň snížení hospodářského růstu. Tuto strategii použila britská vláda v letech 1979-1984 a vyvolala to následnou hospodářskou recesi. - Reakce na straně nabídky
K eliminaci nákladové inflace by mohlo být zvýšení agregátní nabídky prostřednictvím politických opatření zaměřených na podporu podniků. Tyto strategie jsou však často vyloučeny, neboť se jedná o vnitrostátní politiky, které se zaměřují na řešení celosvětového nedostatku zásob.
- Reakce na kontrolu mezd
Pokud je stagflace způsobena růstem mezd, mohla by být zavedena kontrola mezd, aby se omezil prudký růst mezd, který způsobuje cenovou inflaci a snižuje ziskové marže.
- Neoklasické reakce
Ekonom Friedrich Hayek navrhl, aby vlády skoncovali s inflací tím, že zruší expanzivní měnovou politiku a vyčkají, až se ceny přizpůsobí volnému trhu. To znamená omezit například expanzi peněžní zásoby a snižování úrokových sazeb. - Reakce vyčkávání
Mnozí ekonomové se domnívají, že v situaci stagflace by bylo nejlepší nedělat nic. Stagflace se někdy může časem korigovat a zásahy, které se ji snaží ukončit, by mohly vést k recesi s dramatickým poklesem HDP.
Zajištění proti inflaci
Investoři se mohou proti riziku inflace zajistit několika způsoby, a to včetně investicemi do fondů, které jsou speciálně navrženy tak, aby dokázaly přečkat období vysoké inflace.
Podobně jako v jakémkoli tržním nebo ekonomickém prostředí je pro dlouhodobé investory rozumné udržovat diverzifikaci. Neuškodí též pravidelně investovat a čtvrtletní vyvažování portfolia.
Závěrem
Ekonomové se dlouho snažili pochopit, co je příčinou stagflace a jak nejlépe zasáhnout, když k ní dojde. Existuje celá řada teorií, které jsou velmi kontroverzní. Stagflace je poměrně komplikovaný jev, který centrálním bankám a tvůrcům politik ztěžuje efektivní reakci.
Zdroj: Seeking Alpha
